Závist – odsouzeníhodná vlastnost… Nebo je to jinak?

Co se Vám vybaví, když se řekne, že někdo někomu závidí? Většině z nás naskočí velmi odsuzující konotace tohoto jevu. Natož když se závist náhodou zmocní nás. Dle wikipedie je závist (lat. invidia) jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Z hlediska náboženského bývá odsuzována jako hřích, např. katolická nauka ji považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů.“

Potud je tedy zřejmé, odkud se naše pocity opovržení při setkání se závistí berou. Ale jek je to s touto emocí ve vztahu nás samých? Jak již bylo uvedeno, je-li závist jedna z lidských přirozených reakcí, je i naší součástí. Pokud opovrhujeme něčím, co je taky naší součástí, opovrhujeme také námi jako celkem. Ve snaze nějak se těchto pocitů zbavit zkoušíme různé strategie. Zakazujeme si závidět. Trestáme se za to. Skrýváme vlastní závist. Snažíme se sami sebe přesvědčovat, že místo závisti to, co ostatním závidíme, přejeme.

Zkusme se ale na tuto emoci podívat z jiného pohledu. Zkusme se na chvíli odpoutat od staletí a tisícíletí budované dogma o jednostranné konotaci pocitu závisti. Jak je možné, že nezávidíme úplně všechno? Některé věci například opravdu ze srdce přejeme a nemusíme se k tomu nutit. Například můžete jít na koncert Vašeho oblíbeného interpreta či Vaší oblíbené skladby a můžete zažívat skvělý pocit harmonie, který se dostaví při sledování mistrovsky odvedeného díla, které rozechvívá Vaši duši. Může se ale stát, že na tento koncert s Vámi jde Váš partner či kamarád, který kdysi měl hudební ambice, ale nakonec se hudební dráze nevěnoval. Jaké to zažijete překvapení, když po skončení koncertu, ještě stále v opojné náladě, začnete sdílet své povznesené nadšení a jako reakce se Vám dostane informace o tom, kde všude byla v přednesu chyba, jak to bylo špatně nazvučené a dramaturgie byla naprosto příšerná…

Čím to tedy je, že jste stejnou situaci vnímali natolik odlišně, přestože jinak máte na spoustu věcí stejný názor, hodnotově se shodujete a nemáte problém sdílet společně prožité pocity a emoce?

Potíž může být právě v té nenaplněné a popřené touze Vašeho partnera, která byla konfrontována s někým, kdo se svému snu oddal a dopřál mu naplnění. Každé takové setkání potom místo povznášejícího pocitu vyvolává závist, která ale spíše maskuje nenaplnění vlastní potřeby, vlastní touhy, vlastního snu.

Závist, pokud jí dopřejeme sluchu, nám může ukazovat směr, kterým se naše duše chtěla vydat, ale my jsme jí to z nejrůznějších důvodů neumožnili. Závist pro nás může být orientačním bodem, kudy se v našem životě můžeme vydat, abychom došli jeho naplnění. Nemusí se jednat o to, že po 20-ti letech v kanceláři začneme naivně předpokládat úspěch v šoubysznysu když vezmeme do ruky kytaru, kterou jsme jako děti museli odložit, protože z nás rodiče chtěli mít flétnistu. Ale můžeme se vysněnému a zapomenutému předmětu touhy naší duše přiblížit postupnými krůčky, které jsou reálné a které nám pomohou získat životní naplnění a duši klid. A třeba pak uvidíme i koncert s naším partnerem v jiném světle.

Závist tedy můžeme brát jako dobrou přítelkyni našeho životního rozvoje. To, že zrovna závidíme tu kterou konkrétní věc či vlastnost, je ten nejlepší ukazatele směru, který je také náš a který teprve čeká na to, až se jím vydáme a probudíme tím naše dosud spící talenty. Tím naplníme naše potřeby, nakrmíme duši, která nám následně pomůže k realizaci našich snů, možností a potenciálů.