Rozvod - lež a podvod. Komu a na kom ale…?

Lhát se nemá. Když už jednou něco slíbíš, tak to musíš dodržet. Kdo lže, ten krade. A mohl by i zabít.

To a mnoho dalšího slýcháme od útlého dětství na téma lež a pravda. Jsou nám ukazováni hrdinové z historie dávné i blízké, kteří žili život v pravdě. Je to krásná představa. Je to romantická vidina, že i já budu takto žít. Je to ale vůbec s životem slučitelné? Není tato jednoduchá, ale černobílá teze jednou z příčin nejednoho nenaplněného života? Nebo jen správně nerozumíme rčení "žít život v pravdě"?

Úmyslná lež nebo nevědomý omyl?

Podle mého názoru je nutné rozlišovat mezi vědomou lží, kdy lhář již v okamžiku, kdy nepravdu uvádí, sleduje svůj prospěch tím, že někoho uvede v omyl. Oklamaného tak zneužije a poškodí, aby následně ze svého skutku profitoval a ani zpětně svého činu nijak nelituje.

Jak je to ale se lží neúmyslnou? V okamžiku, kdy něco říkáme, či slibujeme, jsme bytostně přesvědčeni, nebo se o to alespoň všemožně snažíme, že říkáme pravdu a ani nás nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ve chvíli, kdy nám náš omyl dojde, upřímně ho litujeme. A přestože mohou být také oběti našich činů, můžeme se snažit udělat maximum pro zmírnění jejich důsledků.

Rozvod - lež a podvod?

Do této kategorie patří také hojně diskutovaný fenomén poslední doby, a sice rozvody. Uvádí se, že každé druhé manželství se rozpadá… Existuje celá řada hodnotících hypotéz, mravokárných názorů a „zaručených“ pravd o tom, proč tomu tak je. Nechci se na toto téma dívat touto hodnotící optikou. Téma mě zajímá právě ve smyslu oné lži.

U nás platí, že dva lidé, kteří se rozhodli vstoupit do svazku manželského, musí před úřední osobou souhlasit, že do manželství vstupují dobrovolně a budou si oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci. Na rozdíl od manželského slibu církevního, kde se slibuje také ona velmi zrádná a ošemetná oddanost až do smrti. Tak či tak, obecně se k oběma slibům přistupuje podobně, kdy se manželský i svatební slib berou totožně a předpokládá se, že je to navěky.

Jak je to ale s tím manželským slibem a lží? Pokud jsem už něco jednou slíbil, musím to za každou cenu dodržet? A komu jsem tedy lhal, když jsem byl ochoten něco tak zásadního slíbit a následně to nedodržet? Jak je možné, že se člověk dostane do takovéto situace? Je to tedy opravdu lhář a podvodník, který dokázal lhát tolika lidem?

Komu tedy vlastně lžeme?

Myslím si, že ke lži při neúspěšném manželském projektu skutečně dochází. Je to ale lež především k nám samotným. Když lžeme sobě, lžeme následně i svému partnerovi a vlastně všem kolem sebe. Jak můžeme vědět, koho si bereme, když neznáme ani sami sebe?

Kolik z nás vstoupilo do manželství s tím, že se napřed opravdově a skutečně poznalo? Že zodpovědně nahlédlo vlastní stíny, poznalo vlastní slepé skvrny, vlastní komplexy a vytěsněná traumata z dětství a dospívání? Kolik z nás je schopno zodpovědně říct, že chápe smysl vlastního života, že ví, odkud jde a jakým směrem se chce skutečně vydat? A že k této životní pouti zve svého partnera, který mu bude průvodcem a oporou? Kolik z nás dokáže dohlédnout celou hloubku a sílu partnerského soužití v den manželského slibu? Kolik z nás se před něčím tak zásadním, jako je dohoda o společné cestě životem, skutečně hluboce zamyslí, co to vlastně dělá? Kolik z nás k tomu kdy dostalo příležitost?

Když následně stáhneme vlastní projekce z idealizovaného partnera poté, co jsme vrženi do náročné všednosti každodenního soužití a když si začneme na ony zásadní otázky smyslu života bolestně odpovídat v průběhu manželství, může nám dojít, že jsme v tom manželství úplně sami. Že na tyto otázky není čas, prostor ale ani ochota se jimi zabývat. Může nám dojít, že jsme udělali osudovou chybu. Že jsme skutečně nevědomě lhali – sobě a následně všem kolem nás. Kolik z nás potom žije život v nenaplněných a nefunkčních vztazích jen proto, že se (často právem) bojí společenského odsouzení? A pokud v těchto vztazích pokračujeme, není to naopak pokračování v oné prvotní lži, nebo lépe – porušování slibu vůči sobě ve smyslu plně prožitého a naplněného života? A když už to víme, nepřesouváme se potom z kategorie „nevědomý omyl“ do kategorie „vědomé lži“?

Co teď s tím?

Společnost tato pochybení neodpouští. I když už je to mnohem lepší. Právě proto je dnes o tolik více rozvodů než dřív. Nemyslím si ale, že dříve bylo více spokojených manželství. Naopak byla spousta konfliktů a traumat z nenaplněných životů skryta za zdmi bytů a domů. Na druhou stranu si myslím, že společenský apel na menší rozvodovost je do jisté míry pokrytecký. Co může společnost udělat pro nižší rozvodovost? Zvýšit morální apel a kritiku rozvodů?

Podle mne je cesta naprosto odlišná – měli bychom naše děti vést k tomu, aby byly opravdu upřímné samy k sobě. Aby si dokázaly klást a hlavně zodpovídat ty zásadní otázky týkající se jich samotných. Aby dokázaly vstupovat do manželství poté, co najdou cestu samy k sobě a věděly, že hledají společníka a průvodce na další životní pouť, která bude náročná ale i krásná. Aby věděly, jaké jsou skutečné hodnoty soužití ve dvou, že to má smysl a je to jeden z nejkrásnějších darů, pokud opravdu najdeme někoho, s kým můžeme sdílet naše plně prožívané životy.

Myslím si tedy, že ona „lež“ při manželském slibu má rozměry ekonomicko-právní a pak také morální. Pokud se skutečně rozhodneme, že už to nejde dál, protože jsme příliš dlouho lhali sami sobě, měli bychom vzít oba aspekty tohoto „selhání“ a přijmout za ně také zodpovědnost.

Zodpovědnost ekonomicko-právní je nasnadě. Zodpovědnost morální by měla být opět vůči nám samým. Skutečně jsme pochopili rozměr nevydařeného manželství? Skutečně si teď dokážeme zodpovědět na ony bytostné otázky našeho života? Skutečně to nejde v daném manželství dál? Nebo je to jen únik před námi samotnými v přesvědčení, že za naše neštěstí může špatný partner (opět lež a omyl)? Dokážeme do našeho života přijmout takové změny, abychom ho skutečně žili?

Život v pravdě

Pokud se rozhodneme vydat cestou plně prožitého života, je to dle mě, právě ten život v pravdě. A tehdy se může stát, že když přestaneme lhát sami sobě, musíme porušit někdejší slib, což společnost paradoxně může brát tak, že jsme lháři a podvodníci. Každý má nárok na omyl a chybu. Může litovat a minimalizovat škody, které svou chybou a lhaním sám sobě způsobil ostatním a udělat zodpovědně a upřímně vše pro to, aby už další stejné chyby nedělal. Je to bolestivé a náročné, ale to k plně prožitému životu patří. Naopak život ve lži, ve lži k nám samotným o našem životě, nepřinese z dlouhodobé perspektivy nic dobrého nikomu ze zúčastněných. Ani partnerům a už vůbec ne dětem. Těm naopak prokážeme největší službu, když budeme opravdu prožívat naplněný život. Když jim ukážeme, že jsme omylní a že své chyby – i když jsou zásadní – umíme přiznat a přijmout za ně odpovědnost. Když jim ukážeme život v pravdě, který je plný omylů, ale ne lží.